Podzimní trest

Deštivé odpoledne v chalupě vonělo mokrým dřevem a kůží. Uprostřed obývacího pokoje stála nízká dubová lavice, na které ležely pečlivě složené: černý kožený opasek, hedvábná šála a úzký kožený náramkový poutací pásek.

Seděla jsem na kraji postele, ruce složené v klíně, oči sklopené. On vešel tiše, v ruce držel ten opasek složený napůl.

„Víš, proč jsi tady,“ řekl klidně.

„Ano, pane.“

Slovo „pane“ mi vyklouzlo lehce, ale uvnitř se mi vše stáhlo blahem i strachem zároveň.

„Ruce za záda.“

Poslechla jsem. Obtočil mi zápěstí hedvábnou šálou – ne příliš těsně, ale dost na to, abych cítila, že nemám úniku. Pak mě vzal za bradu a zvedl mi obličej.

„Dnes osm ran. Ale budeš prosit o každou jednu. Nahlas. A pokaždé mi poděkuješ.“

Přikývla jsem. Posadil se na lavici, přitáhl si mě přes klín. Sukni mi vyhrnul, kalhotky stáhl dolů jediným trhnutím. Chlad vzduchu na kůži mě rozechvěl.

První rána opaskem – široká, žhavá linka přes obě půlky. Zasyčela jsem.

„Prosím… ještě jednu, pane.“

„Děkuji.“

„Děkuji, pane,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi mezi stehny sbírá horko.

Druhá dopadla níž, na citlivý přechod ke stehnům. Tělo se mi prohnulo, ale pouta na zápěstích mi nedovolila se zakrýt.

„Prosím o další… děkuji, pane.“

Třetí a čtvrtá přišly rychleji, opasek svištěl vzduchem. Každá rána zanechávala rudou stopu, která se pomalu měnila v temně růžovou. Začala jsem se třást – ne bolestí, ale touhou.

Pátá rána byla pomalejší, přesně na stejné místo jako předchozí. Vykřikla jsem, nohy se mi roztáhly samy od sebe.

„Prosím… prosím o další, pane… děkuji…“ Hlas se mi lámal.

Šestá a sedmá – tvrdší, rytmické. Cítila jsem, jak mi po vnitřní straně stehen stéká vlhkost. Tělo už neposlouchalo rozum, jen touhu po dalším dopadu.

Poslední rána přišla nečekaně jemně – opasek se jen lehce dotkl kůže, pak pomalu přejel po rozpálených linkách. Zůstal na nich ležet, teplý od jeho dlaně.

„Osm… děkuji, pane,“ vydechla jsem plačtivě.

Položil opasek stranou. Prsty mi pomalu prohmatával horkou kůži, lehce tlačil do nejcitlivějších míst. Pak mě zvedl, otočil čelem k sobě a přitiskl k sobě.

„Teď mi řekni, co chceš za odměnu za to, že jsi byla tak poslušná holčička.“

Zvedla jsem k němu oči, rty rozechvělé, zápěstí stále svázaná za zády.

„Chci… abyste mě vzal, pane. Teď. Tvrdě. Zatímco mi ten žár na zadku ještě pálí.“

Usmál se – temně, spokojeně.

„Ruce zůstanou svázané. A budeš prosit o každý příraz.“

Přikývla jsem. Věděla jsem, že ten podzimní večer skončí až tehdy, až budu úplně vyčerpaná, označená a jeho.