Čekám tu jen na tebe
Dlouho nic… A pak se objevil jeden kluk a já se poprvé v životě nechala svést. Bylo mi už dvacet a bála jsem se dál jen čekat. Když se to On dozvěděl, jen nevěřícně prohodil: „Cože? Ona má kluka?“ Měla. Čas plynul a já se věnovala novému příteli. S Ním jsme se přestali vídat, odstěhoval se. Zmizel mi ze života. Moje první láska trvala tři roky. Po rozchodu jsem se vrátila domů, mezi staré přátele, a bylo mi fajn. Opravdu fajn. A pak jednou, když jsme byli na pouti, jsem stála u stánku s perníkem. „To největší srdce pro tuhle kočku. Vypadáš hladově,“ ozvalo se za mnou. Byl tam. Stál půl metru ode mě. Pořád tak krásný, milý, rošťácký. ON! Skočili jsme si do náruče a pevně se objali. Smáli jsme se, drželi se, radostí mi tekly slzy a srdce mi bušilo tak silně, až se mi z toho točila hlava. Co následovalo, byla pohádka. Prošli jsme celé město, zastavovali se u stánků a atrakcí, skákali si do řeči, popíjeli a smáli se. Neustále jsme se směli. Večer jsem měla sraz s kamarády v hospůdce. Pozvala jsem ho a on s nadšením přijal. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout, díval se mi do očí tak intenzivně, že se mi draly slzy do očí. Večerní město žilo poutí. U srazu pod hodinami už stál s našimi společnými přáteli. Usmíval se, voněl a nervózně si pohrával s krabičkou cigaret. Bylo to napětí k nevydržení. V hospodě se nás sešlo asi dvanáct. Seděl naproti mně. Dlouho se s ostatními neviděl, a tak probírali práci, město, holky… Je sám! Na mě skoro nemluvil, jen se usmíval a nespouštěl ze mě oči. Po třetím pivu jsem sáhla po cigaretě. Okamžitě zareagoval, naklonil se ke mně s zapalovačem a podíval se mi hluboko do očí. Ten pohled pálil. Doslova. Až jsem ucukla. Po dvou hodinách se pár lidí zvedlo na fotbálek. Vedle mě se uvolnilo místo a on si okamžitě přisedl. Objednal nám tequilu. Smáli jsme se s ostatními, ale vzduch mezi námi by se dal krájet. Když jsem se vracela z toalety, viděla jsem ho už z dálky. Čekal na mě. Sedla jsem si k němu, dali jsme si dalšího panáka. Alkohol mi stoupal do hlavy, napětí rostlo. Se smíchem jsem seskočila z barové židle a vyběhla otevřenými dveřmi na náměstí. On běžel za mnou. Potřebovali jsme na vzduch. Mířili jsme do parku, podpírali se a smáli se na celé kolo. Noční město tepalo životem, potkávali jsme známé, prohodili pár slov, ale myšlenkami jsme byli jen u sebe. Obloukem jsme se vrátili na náměstí, kde i v pozdní hodinu blikaly atrakce. Motala se mi hlava, cítila jsem jeho blízkost a bylo mi nádherně. Najednou mě zatlačil do stínu podchodu. Nechápavě jsem se na něj podívala, a pak mi to došlo – tady přece bydlí jeho rodiče! Chytil mě za ruce, nadzvedl je a dlaně mi sevřel ve svých. Díval se na mě tak naléhavě, že si můj pohled držel téměř násilím. Mlčel. „Já…“ Políbil mě. Suše, měkce, krátce. Podíval se na mě něžně i divoce zároveň. Nevydržela jsem to. Objala jsem ho a přitiskla se k jeho rtům. Nestíhala jsem dýchat. Vím, co chceš. Chci to taky! Políbila jsem ho znovu. Přimáčkl mě ke zdi, koleno jemně vtlačil mezi mé nohy. Začali jsme se líbat jako šílení, jeho tělo v džínách se tisklo k mým letním šatům. Objímal mě tak dlouze, že jsem se sotva udržela na nohou. Cítila jsem, jak mě chce, a moje tělo sláblo touhou. Na vteřinu mě pustil. Bolelo to. S váhavým, toužebným pohledem udělal krok ke schodům. Nezahálela jsem. Cestou do třetího patra jsme nevynechali jediný kout, byl divoký a něžný zároveň. Po nekonečné době jsme stáli v obýváku. Nespouštěl mě z očí a hladil mě po rtech. „Tak strašně dlouho nám to trvalo…“ Nemohla jsem mluvit, jen jsem kývla. Sundal mi přívěsek se srdíčkem. „Pojď ke mně…“ Dál už to nešlo zastavit. Oblečení letělo dolů. Dvě vteřiny jsme stáli naproti sobě ve spodním prádle, v té další už mi líbal krk. Zavřela jsem oči. Vášeň převzala kontrolu. „Chci Tě, strašně Tě chci!“ šeptala jsem. Položil mě na pohovku. Všechno šlo stranou, existovali jsme jen my dva. Doteky, polibky, splynutí. Cítila jsem každou část jeho těla, vnímala jsem tu obrovskou energii, která mezi námi proudila. Chvílemi zpomaloval, dráždil mě, vychutnával si každý pohyb, a já se dusila touhou. „Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo,“ zašeptal mi do ucha, „tak dlouho jsem na tohle čekal…“ S pohledem upřeným do mých očí sevřel mé ruce nad hlavou. Svět se zúžil jen na tenhle okamžik. Když bylo po všem, zůstali jsme ležet v objetí, zpocení a malátní. Z okna k nám doléhaly zvuky noční pouti. Nepřestával mě hladit. „Už mě nikdy neopouštěj,“ políbil mě na ucho. Po tvářích mi tekly slzy štěstí. Trvalo nám to dlouho, ale teď jsme tu. Oba. A už se nedáme.
Anonym
